Přeskočit na obsah

Syndrom vyhoření

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout [ˈbəː(r)naut]) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ [ˈstaːf bəː(r)naut] v časopise Journal of Social Issues.[1][2] Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které se shodují v určitých bodech:

  • Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.
  • Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
  • Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální.
  • Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.
  • Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.

Koncem května 2019 WHO kodifikovala syndrom vyhoření v Mezinárodní klasifikaci nemocí, a tím jej zařadila mezi nemoci;[3] tomuto kroku předcházela diskuse.[4] Švédsko a Nizozemsko jej uznaly jako diagnózu již dříve.

Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.

Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze:

  • 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření
  • 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém
  • 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání
  • 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání

Příznaky

[editovat | editovat zdroj]

Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky:

Jde tedy o stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně oploštělý až cynický, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.

Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, pedagogy, manažery, policisty, programátory, architekty a další profese.

V současné době je však překonán názor, že se obětí syndromu mohou stát pouze pracovníci v pomáhajících či jinak exponovaných profesích.

Moderní studie[zdroj?] vypovídají, že příčinou syndromu vyhoření je především zvýšený tlak na vlastní výkon, který doprovází silné obavy z vlastního selhání. Dalším rizikovým faktorem je psychické vyčerpání, ke kterému dochází z důvodu jednostranného zaměření mysli a neschopnosti relaxace.

Je pak otázkou, zda jedince tlačí k výkonům jen okolí, jako je tomu například v pomáhajících profesích nebo zda si tento tlak vytváří sám neúměrnými požadavky na vlastní výkon a přehnanou sebekritikou.

Z výsledku moderních výzkumů[zdroj?] vyplynulo, že syndrom vyhoření ohrožuje mnohem širší část populace. Nezanedbatelný podíl na prevalenci této poruchy mají i ženy v domácnosti, studenti či matky na mateřské dovolené.

Rozdíl mezi vyhořením a stresem

[editovat | editovat zdroj]

Stres i vyhoření jsou reakce na náročné situace, zejména v pracovním kontextu. Oba stavy jsou spojeny s negativními důsledky pro duševní a fyzické zdraví jedince. Jsou často výsledkem dlouhodobého tlaku a přetížení, ať už je to kvůli nadměrné pracovní zátěži, emocionálním požadavkům nebo nedostatku podpory. Zároveň se ale jak stres a vyhoření projevují velmi rozdílně.[5]

Příčiny a charakteristika:

[editovat | editovat zdroj]
  • Stres: Je typicky reakcí na nadměrné požadavky nebo tlaky, které jsou vnímány jako zátěžové, ale zpravidla dochází k zotavení po odstranění stresorů.
  • Vyhoření: Je pokročilejší stádium stresu, které se vyznačuje emocionálním, fyzickým a mentálním vyčerpáním. Je spojeno s pocitem ztráty osobní identity, cynismem a sníženým výkonem, zejména v pracovním prostředí. Vyhoření se často vyvíjí po dlouhodobém období neřešeného stresu a jeho dopady jsou obvykle hlubší a delší.

Projevy a důsledky:

[editovat | editovat zdroj]
  • Stres: Může vést k různým fyzickým a psychickým příznakům, jako je bolest hlavy, úzkost, podrážděnost nebo problémy se spánkem. Stres může být také spojen s krátkodobými emočními a behaviorálními reakcemi.
  • Vyhoření: Zahrnuje chronické pocity vyčerpání, negativní postoje k práci a sníženou profesionální efektivitu. Jednotlivci s vyhořením mohou zažívat dlouhodobé negativní důsledky pro jejich mentální zdraví, jako je depresivní nálada a sociální izolace.

Přístupy k léčbě a zvládání:

[editovat | editovat zdroj]
  • Stres: Management stresu často zahrnuje techniky, jako je časový management, relaxační techniky, fyzická aktivita a vyhledání podpory.
  • Vyhoření: Vyžaduje komplexnější přístup k léčbě, který může zahrnovat dlouhodobou terapii, změny v pracovním prostředí a životním stylu, a často se zaměřuje na znovunalezení smyslu práce a osobního života.

Prevence a léčba

[editovat | editovat zdroj]

Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).[6]

Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické (především psychoterapeutické) přístupy (zejména přeučení k smysluplnějšímu postoji k práci (jak v domácnosti, tak v zaměstnání), především existenciální psychoterapie, transformační systemická terapie, logoterapie a daseinsanalýza.[7]

Diagnostika

[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření neměl jasně daná a oficiálně uznaná kritéria, nejsou dosud způsoby jeho diagnostiky zcela konsensuální. V současné době (červen 2019) existují především dotazníkové metody. V České republice jako jediná plně standardizovaná metoda je tzv. Shiromova–Melamedova škála vyhoření (Shirom–Melamed burnout measure), pro kterou jsou dostupné normy od reprezentativního vzorku české populace.[4]

  1. BAŠTECKÁ, Bohumila, a kol. Klinická psychologie v praxi. Odpovědná redaktorka Lenka Běloušková. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3. S. 138. 
  2. FREUDENBERGER, Herbert J. Staff Burn‐Out. Journal of Social Issues. 1974-01, roč. 30, čís. 1, s. 159–165. Dostupné online [cit. 2024-02-06]. ISSN 0022-4537. DOI 10.1111/j.1540-4560.1974.tb00706.x. (anglicky) 
  3. lpo. WHO zařadila syndrom vyhoření mezi nemoci. Práce | zdraví. A2alarm [online]. 30. květen 2019 [cit. 2019-06-10]. A2 o.p.s. Dostupné online. 
  4. a b PTÁČEK, Radek; RABOCH, Jiří; KEBZA, Vladimír, a kol. Burnout syndrom jako mezioborový jev. Odpovědný redaktor Mgr. Luděk Neužil. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. 168 s. (Edice celoživotního vzdělávání ČLK). ISBN 978-80-247-5114-6. 
  5. PINES, Ayala Malach; KEINAN, Giora. Stress and burnout: The significant difference. Personality and Individual Differences. 2005-08-01, roč. 39, čís. 3, s. 625–635. Dostupné online [cit. 2024-02-06]. ISSN 0191-8869. DOI 10.1016/j.paid.2005.02.009. 
  6. JANOUŠEK, Štefan. Syndrom vyhoření a jak se s ním vypořádat. www.stefanjanousek.cz [online]. 2024-01-14 [cit. 2024-02-06]. Dostupné online. 
  7. KORCZAK, Dieter; WASTIAN, Monika; SCHNEIDER, Michael. Therapy of the burnout syndrome. GMS Health Technology Assessment. 2012-06-14, roč. 8, s. Doc05. PMID: 22984372 PMCID: PMC3434360. Dostupné online [cit. 2024-02-06]. ISSN 1861-8863. DOI 10.3205/hta000103. PMID 22984372. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • MAROON, Istifan. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky (původním názvem: Burnout bei Socialarbeitern. Theorie und Interventionsperspektiven). Překlad Kateřina Lepičová; Odpovědná redaktorka PhDr. Renata Heringová. 1. vyd. Praha: Portál, 2012. 152 s. ISBN 978-80-262-0180-9. 
  • KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě (původním názvem: Burnout-Syndrom). Překlad Petr Babka; Odpovědný redaktor Pavel Zach. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 139 s. ISBN 978-80-7367-299-7. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]